Kritizování aneb když vítr z plachet berou nejbližší

25.1. 2017Lenka3361x

Události dnešního dne mě přivedly k napsání tohoto článku. Začalo to ráno, když jsem odpovídala na emaily a zprávy čtenářů a pak to šlo přes debaty s přítelem až po další odpovědi dalším lidem.

 

Je to prostě tak: Vítr z plachet a nadšení a dobrou náladu nám berou nejčastěji naši nejbližší. A jestli to máte alespoň trochu jako já, tak s kritikou cizích lidí se poperete naprosto snadno a dokonce Vám toho může i hodně dát, ale jak jde o nejbližší, tak to prostě nezvládáte.

 

A tak jsem přemýšlela nad tím proč tomu tak je a jak se tomu bránit (vyhnout se tomu jen těžko můžeme). Vím, proč nám nejbližší rozmlouvají naše sny a plány, v e-booku je o tom celá kapitola, ale jak to je s tou kritikou?

 

Napadlo mě zatím toto:

  1. Jako by nás neznali – a to dost bolí. Nepoznají na nás jak se cítíme a pouze hádají naše pocity. A protože jsou díky tomu pak nejistí, protože nás nedokáží odhadnout, tak jsou frustrovaní a zaútočí. Tedy slovně zaútočí, samozřejmě. Takovéto: „A já tak asi umím číst myšlenky, ne??“ A už to jede.
  2. Nesouhlasí s naším postupem nebo postojem – A tak nemají nic lepšího na práci, než nám to samozřejmě s patřičným rozhořčením sdělit. I když mně vadí, i když mi to někdo říká normálně. Jde o princip. To, že nerozumí mému postoji a on sám by to udělal jinak, není žádný důvod k diskuzi na toto téma, pokud se sama neptám na jeho názor.
  3. Nejsou naštvaní na nás, ale na sebe nebo na někoho jiného – To je vůbec hrozný důvod. Ale díky tomu vzniká hodně negativních lidských vlastností a to třeba žárlivost. Tohle je navíc typická výsada puberťáků. Měli špatný den a když přijdou domů, tak člověk, aby se bál říci jim ahoj. A přitom vůbec nejsou nazlobení na nás, jen to člověk slízne, jak se říká, za celý svět.

 

A tak, jaké máme možnosti? Když jde o bod č. 1, tam to není dobré. Je vždy bolestivé, když máte vedle sebe člověka, který nerozumí Vašim náladám. A někdy hůř, nepozná ani to základní, jako je naštvání a nebo štěstí. Nemusí hned rozeznávat indície každé nálady (to je těžké obzvlášť pro muže a my ženy s nimi v tomto musíme mít pochopení), ale základy jsou základy. Tak myslím, že nejlepší je tuto debatu rovnou ukončit. A nebo se ptejte: „Proč si myslíš, že mám takovou náladu? Proč na mě hned vyrukuješ s tímto a s tímto? Proč máš pocit, že se cítím takto?“ Ale zjistit kde je zakopaný pes v tuto chvíli, je tak akorát živná půda pro hádku. V každém případě se zamyslete nad tím, koho máte po svém boku. Dobrý partner se ve Vás vyzná stejně dobře, jako Váš nejlepší přítel. 

 

Bod č. 2 – Ten je ošemetný. Já osobně nikdy nepochopím, proč mají lidé takovou potřebu sdělovat ostatním, že nesouhlasí s jejich postupem nebo s tím, co dělají? Vždyť to je, a vždy bude, pouze a pouze na mně, jak to udělám. A nebo, když chtějí, aby něco bylo jinak, tak proč to dělají formou kritizování, když forma povzbuzení je mnohem účinnější?? (To by si měli zapamatovat hlavně učitelé.) Já osobně kritiku od blízkých nesnáším, protože mi nic nedává. Tak akorát mě ubíjí a pak dělám věci špatně, protože se do toho pustím podle nich, hlavně, abych to už nemusela poslouchat. Nebo mě to úplně zablokuje a nemůžu dělat vůbec nic, protože si připadám k ničemu… 

 

Bod č. 3 u těch puberťáků, zvlášť, když je to takto nečekané a dá se tedy předpokládat, že tvůrci jejich špatné nálady nejsme my, je nejlepší poslat je něco tvořit do pokoje a jít si po svém. Tohle je třeba si vůbec nepřipouštět, i když ve své hrozné náladě mohli říct i hodně kruté věci. Nechte je vydýchat – NETÝKÁ SE VÁS TO! A říkejte si to, aji když prostě nevíte, proč je takový. Jak vycítíte tuto náladu, nepouštějte se prostě do žádné debaty. Tak maximálně: „Co se stalo? Chceš o tom mluvit? Chceš s něčím pomoct?“ A pak se podle toho zařiďte, ale víc fakt ne.

 

Jenže kritika běžně dopadá takto:

  1. Začnete to dělat podle nich, dáte jim za pravdu a pokusíte se jim zavděčit… No a to je cesta do pekel. Když se chcete někomu zavděčit, tak u něj tak akorát ztratíte respekt a bude se k Vám chovat ještě hůř a ještě se to nakonec otočí proti Vám. Takže tohle ne.
  2. Necháte to být… Jenže to ve Vás zůstane. Zůstane to uvnitř jako osten, který je připravený a napumpovaný zase někdy vyrazit ven. (A takto vznikají problémy s nevyřešenou minulostí.) Protože nechat to být tak, že to po Vás doopravdy sklouzne a nezanechá stopy, kdy jsou věci jako například v bodě č. 3, to chce cvik.
  3. Řeknete jim, že takhle to na Vás prostě nezabírá… A teď záleží na tom, jak moc jste schopní jim to vysvětlit, aby to pobrali a celá snaha dopadla na úrodnou půdu…

 

Jiné možnosti mě zatím nenapadly, přesto je tu krásně vidět, jak je komunikace důležitá. Nejhorší totiž je, když si navzájem nerozumíte a pak nechápete svoje postoje. Já ctím pravidlo:

K ostatním se chovám tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně.

…kéž by nás bylo víc. 

 

A proto patřím mezi lidi, kteří chválí. A vyplatilo se mi to. Vždy. Ve 100% případů. Lidé mnohem radši udělají něco, za co je čeká pochvala a milé jednání. Paradoxně je naopak hodně lidí, kteří to, že se na ně křičí zvládají snadno a nic jim to nepřináší. Tedy je to s nimi jako hrách na stěnu házet. A mně to jen hraje do karet, když říkám, že se kritizovaním, popichováním a křičením ničeho nelze dosáhnout. Ještě, aby to pochopilo více lidí, co říkáte? 🙂

 

Tak co myslíte? Jak to máte Vy? Jak se cítíte, když na Vás někdo křičí, než když Vás někdo chválí a vede cestou, ve které jste nejsilnější? Taky to cítíte, jako správný způsob? Taky se cítíte lépe, když Vám někdo řekne:

„Pusť se do toho, jsi v tom nejlepší, těším se na Tvou další práci“

nebo radši slova jako:

„Dělej to, už je potřeba, aby se něco dělalo, já bych na Tvém místě to už udělal…“ apod.

 

Slova, která říkáme navíc programují náš mozek a naše chování. Ať si kdo chce, co chce říká, tak to, jak se vyjadřujeme o nás mnohé vypovídá. Dávejte si pozor na to, co říkáte a hlavně jak to říkáte!

Dávejte pozor na kritiku, aby se k Vám co nejméně vracela.

Nechejte ji plavat od cizích, naučte se zvládat tu od nejbližších.

Dělejte věci tak, jak je pro Vás nejlepší – nesnažte se nikomu zavděčit.

Komunikujte a chvalte!

 

Vaše Lenka

Když jsem prošla osobní krizí v letech 2010-2014, uvědomila jsem si, na čem doopravdy záleží a začala hledat způsoby, jak změnit svůj život. A našla jsem. Dnes mám vlastní systém osobního rozvoje a vítám na svých stránkách každého, kdo chce také žít život svých snů. Více o tom kdo jsem, zjistíte tady>>