Strach & Rozum našeptávač

O prvním je to jasné, říkáte si asi. O druhém už toho možná tolik nevíte. Rozhodla jsem se napsat tento článek ve chvíli, kdy jsem si začala pouštět video známého amerického motivátora Earla Nightingalea o jeho poselství. Přišel na něj sám, když se jako dítě zajímal, proč je jeho rodina chudá a jiné rodiny chudé nejsou.

Když jsem byla zaposlouchaná teprve v prvních pár vteřinách jeho motivační řeči (video je česky a naleznete jej na odkaze výše), zaujaly mne z ničeho nic komentáře. Hodně z nich bylo velice, ale velice negativních. A já si říkám: Proč? Proč je pro lidi tak těžké uvěřit, že je možné dosáhnout úspěchu, když na tom člověku opravdu záleží? Proč odsuzují někoho, kdo se celý život zajímá o toto téma a pomohl už tolika lidem? Jak je vůbec tohle možné? Proč jsou tak zlí? Tak zbytečně zlí.

Strach je metla

A pak mne to z ničeho nic napadlo. Je to strach, jsou to obavy a je to právě ten zdravý rozum, který někdy řekl: „Drž se svého kopyta! Nebuď blázen! Vždyť se nemáš tak špatně! Co chceš měnit? A někteří jsou na tom přece ještě hůř jak Ty…“ A spoustu dalších vět, kterými je rozum v minulosti odrazoval od splnění jejich snů a dosažení jejich cílů. Odrazoval a frustroval. A frustrace se může často projevovat nepříjemným, útočným a agresivním způsobem, zvlášť, když se dotkneme toho správného místa uvnitř člověka.

A tak oni svého snu nedosáhli. Zdravý rozum zavelel, ukázal na strach z neznáma a na obavy ohledně nových cest a oni mu podlehli. V zápětí se sen rozplynul a zbyla jen díra po nesplněném přání a možná ještě trochu touhy a většinou i zloby z neúspěchu. A přitom někdy o neúspěchu rozhodly maličkosti, jako třeba špatně vytyčený cíl (jak si dát cíl správně najdete u mě v e-booku zdarma) nebo malá touha, špatná motivace.

Mně je těch lidí líto. Vážně! Když se někdo začně takhle hanebně rozčilovat a pomlouvat, tak moje zkušenost (a to i má vlastní, nejsem dokonalá) je taková, že přesně něco uděřilo na tu „správnou notu“. Prostě v tu chvíli nějaká věc přesně brnkne na něco opravdu citlivého uvnitř. Něco, co v člověku možná vyvolá i určitou bezmoc a tak v rámci boje o přežití vyrukuje s protiútokem. Je to vlastně přirozená reakce.

Možná to znáte, když se Vás někdo nebo něco dotkne tak hluboce, až to ve Vás vzbudí tolik emocí, že rychle přejdete od palčivé bolesti, kterou to ve Vás vyvolává, k nečekaně zlému druhu opozice, abyste dosáhli vlastně vítězství nad tím, co ve Vás tento nečekaný pocit vzbudilo. Co si to dovolil, mluvit o takové věci, o někom, soudit tohle, tamto… Nemusíte se stydět za takovou reakci. Nikdo nemusí. Možná jste o tom nikdy nikomu neřekli, ale tyhle kostlivce ve vlastní skříni zvané nitro mámé všichni. A je to právě hraní na jejich žebra, co tak bolí. A věřte, že jestli si o někom myslíte, že je nemá, s největší pravděpodobností se mýlíte. A často u těch, kteří se nejvíce usmívají, nejdete nejvíce vnitřních bolestí a strašáků.

Brzdy Vašeho úspěchu

Tyhle obavy a strach a našeptávání rozumu znáte tedy určitě i Vy. Různé průzkumy ukazují, že přesně tohle jsou ty největší brzdy v našem pokroku. Brzdy na cestě za úspěchem. A proto se někteří lidé podle mě tak rozčilovali nad hanebností nahrávky výše uvedeného Earla Nightingalea. Sami úspěchu nedosáhli. Jsou rozčilení sami nad sebou, že tak zklamali, nebo byli tak slabí, nebo… Těch důvodů může být spousta. Pocit prohry je bolestivé a citlivé téma.

Dobrá zpráva je, že nemusíte být takoví. A teď nemyslím zlí a nepřejícní, ale pokusit se postavit strachu a svým obavám a třeba tak i špatným zkušenostem z minulosti, jako právě těm kostlivcům ve skříni. A nebo se o to alespoň pokuste. Třeba na týden, na tři dny. Snažte se odhalit svůj strach, svoje obavy a začněte přemýšlet nad tím, kdy Vás od nové cesty v životě za vlastním úspěchem a štěstím brzdí Váš rozum. Zdravý rozum, jak se mu často říká. (Ale osobně bych ho spíše někdy přirovnala k tomu červenému ďáblovi, který sedí na jednom rameni a našeptává, proč něco nedělat.)

A až odhalíte, kdy na Vás rozum zase mluví (a ano, ten bílý andílek na druhém rameni je srdce – intuice, ale o tom určitě ještě napíšu nějaký jiný článek), poděkujte mu, že se o Vás bojí, že se Vás snaží chránit a udržet Vás v bezpečném prostředí, které dobře znáte (a ano, to on přesně dělá) a nechte to na Vašich touhách, kam Vás zavedou. Dá se jim věřit úplně stejně jako rozumu. Jen na to nejsme už zvyklí a musí se to trochu potrénovat, ale já věřím, že to teď už dokážete. 🙂

Vaše Lenka