O empatii netřeba mluvit, to dělám automaticky… Vážně?

8.4. 2019 Lenka 493x

K dnešnímu článku mě inspiroval kolega. V rámci mé nové práci totiž zavádíme v práci úžasný strategický pilíř nazvaný Empatie. Jenže, jak už to tak bývá, většina lidí je k takovým věcem v práci (někdy i mimo práci) velice skeptická. Mají k tomu hned několik důvodů,proč se takovými tématy nechtějí zabývat:

  1. Mají pocit, že jsou to blbosti a odvádí je to od práce.
  2. Mají pocit, že jsou empatičtí automaticky a tak nad tímto tématem nechtějí dál ztrácet čas.

 

Určitě by se těch důvodů našlo víc, ale tyhle jsou asi nejběžnější, se kterými se setkávám. Chápu oba dva názory.

 

Chceš výkon? Tak přidej!

V tom prvním případě jde nejčastěji o lidi, kteří jsou chyceni v pasti myšlenky, že aby byly výkony, je třeba prostě pracovat tvrději. Proč říkám v pasti? Jednoduše proto, že:

„Pracovat nemáme více, ale lépe.“

V jakém jiném prostředí se mohou vzít inovace a zlepšení než tam, kde budeme jeden k druhému empatičtí a budeme brát na zřetel i názory ostatních, aby byl proces dokonalý? Jen v takovém případě něčeho můžeme dosáhnout. Jinak ne. Jinak budeme prosazovat stále dokola svůj pohled na věc a stále dokola se nic nestane, protože to nepůjde přes někoho prosadit (a teď je vážně jedno, o čem mluvíme. Je jedno, jestli máme na mysli třeba zlepšení procesů v práci a nebo koupi pejska do rodiny.) Strany se nedohodnou a pak se tak akorát může stát, že silnější rozhodne, bouchne do stolu, jak se říká, a všichni dostanou jeho názor příkazem. Co bude následovat pak, to asi nemusím ani popisovat.

 

Empatie je přece samozřejmost

V druhém případě už jsme na tom mnohem lépe. Tam už se přece jenom děje alespoň nějaké drobné zamyšlení nad postoji a názory toho, s kým jsme právě v kontaktu. Ale stačí to? Je tohle pravá empatie?

 

Na tyto otázky jsem se snažila odpovědět, protože mě to zaujalo. Být empatický přece neznamená používat ji jen vůči lidem, které potřebujeme a nebo kteří jsou nám blízko (u těch blízkých dokonce může vznikat až ničivá empatie). Jde o to, snažit se podívat na řešené téma úhlem pohledu toho druhého i ve chvíli, kdy to udělat nechceme. A jestliže se s někým hádáme a nebo nás štve, tak se na to vyloženě nechceme podívat jeho očima. Stále si přehráváme v mysli svoje argumenty a jsme tak akorát znovu a znovu a nebo víc a víc naštvaní. V takových chvílích už umí být empatický opravdu málo kdo a přitom už jen pokus podívat se na to, proč se druhý chová, jak se chová a říká, co říká, pomůže zbrousit hrany té agrese, kterou v nás vyvolalo jeho minulé jednání. Vždyť už jen toto je úžasný argument, proč být empatický i k lidem, co nás štvou. Co myslíte? 🙂

 

K empatii mám ale ještě jednu hrozně důležitou věc. Představte si někoho naprosto empatického. Jaký je? Jak si ho představíte? Jestli to budete mít alespoň trochu jako mí kolegové, se kterými právě pracuji na empatii, tak jste si ho představili jako někoho, kdo si nechá všechno líbit. Kdo vlastně přebírá názory ostatních. Chápu, proč si to myslí. A proto si myslím, že v rámci empatie by se také mělo mluvit o osobních hranicích.

 

K A říci i to B

Je totiž rozdíl, dokázat se podívat na danou situaci očima druhého a pochopit jeho postoje, ale zůstat věrný svému názoru. To, že dokážete získat pohled toho druhého neznamená, že se Váš názor změní. Samozřejmě se změnit může, proč ne. Jestliže to vnese nové světlo na danou problematiku, která se řeší. Rozhodně to ale není pravidlem a nemělo by být. Člověk má mít jasně vymezený názor a vědět, proč chce věci tak a nebo tak. Empatie jen pomůže zlepšit jednání, ale rozhodně automaticky nepřeberete názor druhého a nedáte se sebou vláčet a nebo si necháte všechno líbit. Prosím, k tomu empatie fakt neslouží. 🙂

 

Jsem ráda, že jsem na toto téma mohla napsat článek. Byť jsem se k Empatii jako takové dostala přes práci, je to něco, co bychom měli zkoušet a trénovat každý den. Je to jako s vděčností. Všichni ví, co to znamená, ale prakticky a důsledně ji pak už provádí málo kdo. 🙂 (Vděčnost Vás ale můžu naučit. O mém Akcelerátoru přání jste už slyšeli?) 🙂

 

Přeji Vám, aby Vás empatický přístup přivedl ke zlepšení vztahů a to nejen na pracovišti.

Přeji Vám, ať se Vám daří a máte se empaticky krásně.

Vaše Lenka

Když jsem prošla osobní krizí v letech 2010-2014, uvědomila jsem si, na čem doopravdy záleží a začala hledat způsoby, jak změnit svůj život. A našla jsem. Dnes mám vlastní systém osobního rozvoje a vítám na svých stránkách každého, kdo chce také žít život svých snů. Více o tom kdo jsem, zjistíte tady>>